Na tomto focení jsme se s Lenkou a Vojtou viděli podruhé v životě, a to asi rok od prvního setkání. Jejich příběh je jako z pohádky a každé další setkání s nimi už není jen o focení, ale spíše o příjemném setkání s přáteli.
Počasí jako z pohádky
Je to už víc jak rok, ale to focení si pamatuju jako včera. Celý den zataženo a každou chvíli to vypadalo na pořádný déšť a bouřku. Focení bylo domluveno až na pozdní odpoledne, abychom stihli vytoužený západ slunce. A víte co? Myslím, že ani jeden z nás v to nedoufal, ale těsně před focením zmizela skoro všechna mračna a počasí nám dopřálo ten nejkrásnější podzimní západ slunce.
Emoce lítaly vzduchem
Začátky focení bývají vždy trochu nervóznější. Nicméně myslím, že tady nervozita panovala jen do té chvíle, než jsme si na parkovišti řekli "ahoj" a prohodili pár slov. Tady o emoce nebyla žádná nouze a vlastně si ani nevzpomínám, že bych je musela detailně vést, co mají dělat. Všechno bylo tak automatické a hlavně tak přirozené a ta jejich láska byla (a pořád je) tak čistá a inspirující.
Ještě posledních pár záběrů a končíme...
Zjistila jsem, že u focení nikdy neznám konce. "Ještě posledních pár záběrů a končíme..." Ale myslím, že už si na to zvykli. Podle toho vypadá i jejich galerie. Nekonečno nádherných, dokonalých a bezkonkurenčních záběrů.
